Na tomto blogu jsou vítání všichni slušní človíčkové, kteří tu jsou pro kladné
účely. :) Spameři odchod.

Memory childhood

16. listopadu 2010 v 17:52 | nickly |  když Nickly píše....
Do soutěže pořádané Jasmínou
obrázek, o kterém jsme měli psát:)-





                                                Memory chilhood
Z deníku Jamese Moorhoda: Memory childhood, 21st December 1803- New York

Na své dětství rád vzpomínám. Zvlášť, když bylo tak netradiční. Neříkám, že bylo šťastné. Spíš naopak. Narodil jsem se Ronaldu a Evelin Moorhodovým, roku 1762. Hned, jakmile jsem se poprvé nadechl, maminka věděla, že se splnily její nejhorší obavy. Zdědil jsem po dědečkovi gen. Propadlé černé oči, světlá pleť a větší špičáky než ostatní zuby, které mi narostli již v maminčiným břiše. Už víte o který gen se jedná? Ano, je to upírský gen. Můj dědeček je byl a dodnes zůstává upírem. Veškeré legendy, které vypráví o monstrech, které sají z lidí krev, jsou falešná. Je-li někdo upírem či vampýrem, nehodlá kvůli tomu zabíjet. Na vraždu dojde pouze v krajních případech. Ačkoliv příběhy o nás, jsou jakékoliv, kvůli mému praotci se bojí všichni lidé byť jen kousíček se k našemu domu přiblížit.
Než jsem dovršil tří let, byl jsem roztomilé děcko, jako ostatní mimina. Ovšem potom jsem podle dědečkových vyprávění začal být pro rodiče nebezpečný. Měli problémy umístit se ve společnosti a to bylo pro mého otce, který byl radním pánem nepřijatelné.Maminku to velice trápilo, ale z lásky k mému otci se podřídila jeho moudrosti a roku 1765 se oba odstěhovali. Ani můj milovaný dědeček, kterého jsem vroucně miloval, nevěděl kam. Nejprve jsme se trápili, že nás tak chladně opustili, ale později jsme se touto ztrátou nezabývali. Bylo nám spolu dobře a jako stejní druzi jsme si velice rozuměli.

Také vzpomínám, na nešťastný nástup do školy. Nikdo mě neměl rád, dokonce slečna učitelka na mě koukala s opovržením. Po úvaze jsme se s dědečkem rozhodli, že vynechám školní docházku, jelikož by moje psychycká stránka kolísala k nule. Ačkoliv nerad, opustil jsme školu a věnoval se domácím pracím, které nás i živili. Pomáhal jsem dědovi plést košíky, které si od nás milostivá paní
Sofia vzala, na trhu prodala a nám část peněz přinesla. Bídou jsme přesto netrpěli. Pěstovali jsme si dobytek, na kterém jsme se následně živili. Dědeček mě přes všechno to trápení dokázal udělat milé dětství. Například jsme si sestavili loďku a jezdili po rybníku, který se rozprostíral před naší vilou. Dokonce jsme vlastním silami přestavěli můj pokojík na jakési "nebe" . Ano, tak jsem mu tehdy říkal.
Když mě bylo třináct, vyklidili jsme celé přízemí. Děda byl vášnivý milovník hudby. Začal mě učit tanec. Protančili jsme večery, by i noci. Zanedlouho jsme tomu propadl stejně, jako on.
Jednou, když přijeli do kilometr vzdálené obce kočovní komedianti, a pořádali sobotní bál, děda navrhl, že bychom se tam mohli jít podívat. A při té příležitosti, ukázat jak tančím. Vzpomínám si, že mi říkal, že mám talent a že kdybych ho ukázal veřejnosti, mohl bych na tom i vydělávat. Potřebovali jsme peníze na opravu našeho starého domu, který léty chátral. A já v tom viděl příležitost. Neváhal jsme, a hned druhý den, jsem zašel do parku, ve kterém se ples konal. Vše šlo podle plánů. Přišel jsem na řadu, vystoupil z davu lidí a začal tancovat. Mnoho dam i mužů začalo tleskat a já byl dojatý, jako nikdy předtím. Vkládal jsme mnoho pocitů do tohoto vystoupení. Hudba hrála a já se vznášel pod zraky stovky lidí, kteří mě zahrnovali bezkonečným tleskáním. Věděl jsem, že teď přijde ta nejdůležitější a nejhlavnější část tance. V tomto úseku jsem často padal a nezvládal tento těžký trik. Při neustálém kmitání tělem jsme pohlédl na dědu a vybavil si, co pro mě všechno udělal. Nenechal mě na holičkách, když se na mě rodiče obrátili zády. Vychoval mě a cítil se mnou. Snad proto, že on nikdy nepoznal opravdové štěstí, stejně jako já. Musel jsme to dokázat. Pro dědu. Vyskočil jsme a přetočil se ve vzduchu, následně přistál oběma nohama na pevné zemi. Tak a je to. Dokázal jsem to. Lidé žasli. Musel jsme se usmát! A v tom nastal ten bod zlomu. Všichni si všimli mých zubů. Mnoho jich volalo: "To je přeci ten upír z upírského domu!" nevěděl jsme, že naší vile takto přezdívají. Byl jsem sklamaný. Lidé utíkali, mnohé na nás posílali ďábla. Proto jsme se s dědou vrátili. Byl jsem smutný po několik týdnů. Dědeček mě těšil a říkal mi, že se nic nestalo. Přál mi tu radost, kterou jsem krátkou chvíli pociťoval tam venku. Bylo mi to souzeno.



Teď už se ale takovými věcmi netrápím. O pár let později k nám zabloudila jedna krásná dívenka. Jí jsem se nejspíš také líbil. Nechali jsem ji u nás přenocovat, a jak jsem později zjistil, byla to študovaná ranhojička, čili magistr medicíny. Její rodiče sice před ní samotnou neutekli, nýbrž zemřeli, když byla malá. Zůstala v sirotcinci, vyrůstajíc se strýcem. Po týdnu dědeček navrhl, že když se nás nebojí, mohla by tu zůstat. Byl jsem šťastný, neboť jsem prožíval svou první lásku. A o dva roky pozdějc, přesně 16tého listopadu 1795 jsme se vzali. První výplod lásky na sebe nenechal dlouho čekat a tak se nám za devět měsíců narodila malinkatá holčička Vaneska. Jakmile trošku vyrostla, moje drahá Luisa začala léčit lid v městské radnici. Já zůstávám s Vaneskou doma a s mým dědou ji rozdáváme lásku, kterou jsem od svého táty nikdy nedostal. A večer? Večer když přijde milovaná choť, tvoříme dokonalí rodinný pár. I s mým dědou, kterýmu toho tolik dlužím.....
James Moorhod
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Megi Megi | Web | 16. listopadu 2010 v 18:54 | Reagovat

Hezké, líbí se mi to, dobrý nápad... :)

2 Joli Joli | E-mail | Web | 17. listopadu 2010 v 10:28 | Reagovat

souhlasím s Megi, tohle je fakt originální povídka :-) obsahově se mi to fakt líbí :-)

3 Kwiky Kwiky | Web | 17. listopadu 2010 v 19:12 | Reagovat

Hola, hola, skutečně jsem se napraštila do čela :D. Á, to tvoje se rýmovalo líp :D. Né, vážně jsem naprosto normální :D. Normálnější už nemůžu být :D Ehm, raději už mlčím :D.
Ou, kdybych byla ježek... no tak to nevím, nevím :D To bych chrápala celej podzim a celou zimu a ještě k tomu tvrdě :D. Díky bohu, že jsem jenom medvěd :D I'm *nuts* :D ... Já nic, já muzikant bez trumpetky a podobných hudebních nástrojů :D. Neblbneš z toho :D Navíc, angličtina forever! :D I když mě ta mrcha občas nemá ráda :D.

A odpověd na ty předchozí komenty :D :Ano, ano :D Comeback se skutečně chystá :D Ale jsme zvědavá jak dlouho mi vydrží :D
Vážně? Tak to jsem ráda, že se těšíš :-) Děkuju :-)
Jú, kamenace nebude? Jupí :D

A mockrát děkuju za pochvalu designu :-) Fascinující? Páni :-)

A teď k povídce: Eh, eh, no ty kráso! Slušně řečeno :-D. Já zírám s kušnou otevřenou! Hezký a opravdu originální nápad. Další pohled na upíry, to se mi líbí. Když jsem to četla, měla jsem pocit jako bych četla úryvek z nějaké historické knihy. Prostě Wow s velkým WOW :-D. Nádherně sepsané! Klobouk dolů, Nick :-)

4 Adria Adria | E-mail | Web | 17. listopadu 2010 v 22:41 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama