Na tomto blogu jsou vítání všichni slušní človíčkové, kteří tu jsou pro kladné
účely. :) Spameři odchod.

Slzy, které nezahřejí.

17. srpna 2011 v 20:40 | nickly |  Povídky kolem mě
Nemám čásek, hodit to do spec. rubriky- možná příště. Jen jsem si dovolila jednou začas napsat povídku. Nemám v tom trénink, takže to není nic moc. Zázraky ode mne teda určitě nečekejte.
Přesto budu ráda za názor. Ať už je jakýkoliv. Povídky se špatným koncem nemám ráda. Vím, že většina z vás taky ne- tak mě neukamenujte. Děkuju za pozornost.



I didn't leave. Because I'd reather died myself, than lose Carter.


Už to nikdy nebude stejné, jako dřív. Odešel- a už se nevrátí. A kdo říká že ano, namlouvá si realitu, která se nikdy nestane. Žije jen z našich srdcí. A je skutečnější, než kdy jindy byl....

Bolí to. Strašně moc to bolí. Život je krutej. Tak už si to konečně přiznejme....

Slza. Nic víc, nic míc. Tedy alespoň ne tady. Zde si bohužel nic víc nemohu dovolit. Byl to můj nadřízený. A někdy se prostě stane, že nejde vše podle plánu. Takhle na to asi hledí všichni ostatní. Všichni, kromě nás čtyř. Vlastně už tří. On byl víc než nadřízený. Byl to Jack. Moje opora...Moje láska.

Slza. To jedniné, co po něm zůstalo. Skápne na zem, a všechno skončí. Přátelské objetí, upřímné soustrasti....K čemu je to platné? Jeho už to nevrátí. Záblesky, vzpomínky.

"Díky pane". "Za co?" "Za to, že při mně stojíte..." "vždycky budu."

Slza. Pohled, který spaluje všechny myšlenky. Tenkrát, když umíral táta... Ty jeho čokoládové oči, které se zavrtají do duše, a příjemně ji pohladí. Utiší všechnu bolest, která se v nitru skrývá. Ale kdo ji utiší teď? Když už ty oči zůstanou navždy zavřené....

Poslední pohled do otevřené brány. Jen pár krůčků od planety, na které zůstal. Od planety, která mu vzala život....

A zase slza. Všude hluk- střelba, nářek, letouny.... A náhle všechno utichlo. Alespoň v mé mysli. Jen Jackův prosebný hlas. Tichý, naléhavý, bodavý do srdce....

"Pomoc....prosím.."

Tiché špitnutí dokáže odhlučnit celou palbu. Jeho tiché špitnutí... Jeho poslední slova.

Slza. Přání, pohledět ještě do těch očí. Naposled. A dlouze.

"Neumírej..."

Život je boj. Tak bojuj, dokud můžeš..... On už nemůže. Věnec, který jsem třesoucí rukou něžně vložila do brány, symbolizuje jediné- Je pryč. A už se nevrátí.

Tohle není nespravedlnost. Osud mu přál jehlu, které právě došla nit. A mně také.Tak to prostě je. Cítím se jako člověk, kterému dojde voda. Nemá smysl ji hledat, poušť je veliká. Nemá smysl vytvářet si iluze.

Jednou to skončit musí. Skončil on, skončím já.

"Sam? Co budeš dělat zítra? Myslel jsem, jestli bychom u mě nemohli uspořádat rozlučkový večírek. Něco jako pohřební hostina, jen ne tak formální. Jen já, ty a Teal'c, co myslíš?" uslyšela jsem za sebou.

Zase slza. Zakroutila jsem hlavou, ve znamení nesouhlasu. Žádné zítra nebude. Ne pro mě....

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marky Marky | Web | 22. srpna 2011 v 20:42 | Reagovat

Dojemná povídka. Líbí se mi :-) Píšeš pěkně, i když nejsi žádná velká spisovatelka, máš talent :-)

2 nickly nickly | Web | 24. srpna 2011 v 22:00 | Reagovat

[1]: děkuji.:)

3 Markéta Markéta | Web | 26. srpna 2011 v 20:58 | Reagovat

Krása, sice smutné, ale povedlo se!! :)

4 Tess Marquez Tess Marquez | Web | 21. února 2012 v 9:57 | Reagovat

Naprosto dokonalé.. úžasně napsané!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama